SkiAlpová procházka v Jeseníkách 9.-10.2.2019
S podtitulem: Čekejte ale spíše fejeton než reportáž ….
Splín z práce, drobné zdravotní lapálie a informace od Richarda, že jede s paní vyzkusit SkiAlp výbavu s cílem zažehnout ve svojí brunetě vášeň pro tuto disciplínu. To byla hlavní motivace. Rychle objednat ubyko v penzionu Grizzly v Ludvíkově a vyrazit do krajiny ve které jsem pobýval naposled asi tak před 35-ti roky. Cestou se zastavujem stylově v Hotelu U Černého Medvěda cestou po silnici 11 (mimochodem s vynikající kuchyní a vlastním pivem – vřele doporučeno pokud zabloudíte do těchto končin).
Penzion Grizzly příjemný, kuchyně velmi slušná. Platba předem při rezervaci pře Booking mě trochu překvapuje – jako řada dalších regiozvyků – ale čisto, úslužný personál, příjemné prostředí. Takže ok. (při odjezdu chápem i tu platbu předem, protože klientela, kterou potkáváme v tomto kraji k tomu zjevně pobízí …
Volíme cestu mého „mládí“ (nebo spíš dětství) od Hotelu Hubertus na Ovčárnu nebo Figura-Praděd (kdo tohle vymyslel ?) do miniresortu Praděd. Počasí typicky jesenické tzn. vichřice, sněžení a minimální viditelnost.
Richarda s Lenkou nalézáme v půjčovně, kde je místní jinoch zasvěcuje do tajů půjčené výbavy, jejíž součástí jsou, k mému zděšení, sichráky místo brzdiček. Lakonické vysvětlení, že brzdy na lehkých lyžích moc nefungují, proto by neradi přišli o lyži, mě neuspokojuje. Expert je však zavilý a mele nějaké nesmysly o bezpečnosti … Vzpomněl jsem si na majstštyk minulého tisíciletí a mého dětství – gumové sichráky Tyrolia, podlitiny a rozbité palice od lyží.
Nu což, vyrážíme tedy směr Barborka, ale moje blondýnka říká, že je jí tak nekomfortně (rozuměj že je venku tak hnusně), že půjde na čaj na Barborku. Ostatní se vydáváme směr Praděd, Richard s Lenkou se sklouznou nad Barborkou, já to sypu s Garminem před ksichtem bílou tmou k dobytí vrcholu Pradědu. Ku svému údivu narážím, místo baráku vysílače, na dvě zbloudilé korpulentní dámy v letech. Něž stačím pomyslet něco o adventure třetího věku vítají mě a zaskočí naléhavou výzvou: „Dobré den pane, no to sme rádi, že Vás tady vidime! Už budem na Švycárně ? “
„No, no, no, dámy jste na vrcholu PRADĚDA !“ odvětím krapet zaskočen …
„Néééé, to néni možny ! My dem na Švycárnu! A jezdime sem furt a známe to tady!“ ozývá se zpoza zamlžených brýlí zachumlané korpulentní postavy – zjevně vůdcovského ducha …
„Obávám se se dámy, že Váš úsudek není zcela přesný ….“ namítám poněkud vyveden z pohody mlžné samoty grandiózního sólo výstupu na vrchol …
“ padesál metrů před Vámi je vysílač“ dodávám vyjeveně.
“ … néééé, to neni možny, dem na Švycárnu“. Tak je beru za ruku, a ddyž se po pár metrech vskutku zjevuje betonová obludnost vysílače, úpěnlivě je prosím, ať jdou na čaj, ustoupí ze záměru jít kamkoliv a požádají obsluhu, ať je odveze na skůtru zpět na ubytovnu Barborka.
Otáčím, sjíždím na Chatu. Kupodivu se tu od mých studentských let, kdy jsem tu spolužačky vyučoval lyžování, moc nezměnilo. Jen to malounko sešlo (já vlastně taky …), což je za těch 40 let pochopitelné. Když se snažím vrchního z chaty upozornit na bloudící dámy na Pradědu a požádat ho, aby pokud nedorazí k večeři volal Horskou, odvětí, že ho to nezajímá …. středověké scénky kraje razoviteho pokračují a vrcholí tím, že se řidiči všech autobusů pendlující mezi Hvězdou a Karlovo Studánkou rozhodnou, že do Studánky nepojedou, protože “ … dule sme byli minuló jizdu pani …“ Když si blondýna upevní lyže na batoh a vydá se na cestu do lázní dolů po svých (já v té době hledal Petrovy Kameny) jeden z těch debilů prosviští i s busem kolem, protože mu asi došlo, že „.. aby mohl jet navrch, musi debil napřed dule, nééé …“
Další historky vynechávám, protože podobné do bylo s objednáním procedur v lázních atd. atd. Nicméně jsem si splnil plán, protože jsem si nakonec skoro „potmě“ sjel z Vysoké Hole (1.464 m) do Velkého kotle. Lavinová situace a kvalita sněhu je totiž jediné pozitivum tohoto výletu, takže pohoda. Tedy krom té proklaté viditelnosti ….
Zajímavý exkurzní a hlavně humorný weekend … všem doporučuji.
Fotogalerie z akce